|
1. duben 2016 v 22.22 | rubrika: první rubrika
Část 1. Na srdci se mi něco nezdá.
Část 2. Počkejte, najdu si kapesník.
Část 3. Proč já? Proč my?
Část 4. První kolo máme v kapse.
Týdny utíkaly tak rychle, že jsem to ani nevnímala. Pomalu se přiblížila moje první návštěva v těhotenské poradně v porodnici. Postupně jsem tyto návštěvy začala nenávidět. velká čekárna s těhulkama. Při každé návštěvě jsem se snažila sedět úplně mimo ostatní. Všechny |
přečteno: 56x | přidat komentář
|
|
13. březen 2016 v 23.03 | rubrika: první rubrika
Část 1. ... " na srdci se mi neco nezdá"...
Část 2. ... "Počkejte, vezmu si kapesník"...
Část 3. Proc ja? Proc my?
Hned následují den mě poslali do nemocnice na odběr plodové vody. Každé třetí dite s touto vadou ma Downův syndrom. Doma sbalit tašku a jít. Nebyl čas myslet. V hlavě hučení a prázdno. Věci se děly a ja se cítila jako bych šla ode zdi ke zdi. Od ničeho k ničemu. Od horšího k horšímu. |
přečteno: 47x | komentáře (2)
|
|
26. únor 2016 v 23.28 | rubrika: první rubrika
1. Část ..."na srdci se mi neco nezdá"....
2. Část "počkejte, najdu si kapesník."
Danik ma v srdíčku díry, ma srdíčko děrave jako cednik. V hlavě mi hucelo a moje mama plakala. Musela jsem to někomu říct, ale manželovi jsem to chtěla říct doma, až budeme spolu. Moje mama je fajn, máme dobrý vztah. Vím, ze to, co mě trápí ji mohu říct. Proto byla moji první volbou komu zavolat. Plakala a ja ji |
přečteno: 51x | přidat komentář
|
|
10. únor 2016 v 17.29 | rubrika: první rubrika
6. patro uzel D. Sestřička mi řekla, abych pockala v čekárně. Bylo tam par skříněk s obrazkama, které nakreslily deti, par plyšových hraček a malý stolecek s pastelkami. Poprvé jsem zalitovala, ze se mnou nešel manžel. Domluvili jsme se, ze bude lepší, když počká doma s dcerkou. Myslela jsem si, ze to zvládnu sama, ať už se dozvím cokoliv. Cesta, obrovská nemocnice, hledání uzlu D a nakonec velká |
přečteno: 58x | přidat komentář
|
|
7. únor 2016 v 16.21 | rubrika: první rubrika
Touto větou začal nejhorší rok mého života. Není to tak, ze bych neměla komu se vypovídat. Naopak. Ale nevím, co říct, jak vlastně začít mluvit. Myšlenky a pocity jsou neuspořádané. Jako bych měla v hlavě tsunami. A když to někomu řeknu, pochopí mě? Nebudu divná nebo neřeknu něco, co jsem myslela úplně jinak, než jak jsem to vypustila z pusy? Zda se pro mě jednodušší psát na blog, než s někým mluvit. |
přečteno: 70x | komentáře (2)
|