Část 1. Na srdci se mi něco nezdá.
Část 2. Počkejte, najdu si kapesník.
Část 3. Proč já? Proč my?
Část 4. První kolo máme v kapse.
Týdny utíkaly tak rychle, že jsem to ani nevnímala. Pomalu se přiblížila moje první návštěva v těhotenské poradně v porodnici. Postupně jsem tyto návštěvy začala nenávidět. velká čekárna s těhulkama. Při každé návštěvě jsem se snažila sedět úplně mimo ostatní. Všechny tam seděly. Čekaly až na ně příjde řada. Některé četly, jiné telefonovaly. Měla jsem pocit, jako kdybych měla na čele nálepku. Říkala jsem si, že každý na mě vidí, že moje miminko není v pořádku. Přemýšlela jsem, jestli je na tom některá z těch maminek stejně jako já. Ukrývá některá taky tajemství?
Toto byla doba, kdy jsem si začala pomalu, ale jistě uvědomovat, že to všechno je pravda. Strach byl den ode dne větší. Začala jsem odpočítávat dny do porodu, ale zároveň jsem si přála být těhotná už napořád. Věděla jsem, že miminku je u mě dobře, že je spokojené. Nechtěla jsem jít rodit.
Při jedné návštěvě poradny jsem se dívala na svoje papíry. Byly označené. Bylo tam napsáno VCC. První, co mě napadlo bylo to, že jsem opravdu označená. Každý to ví. Doma jsem to pak obrečela. Opět jsem se začala ptát, proč se to stalo právě nám. Přáli jsme si mít dvě zdravé děti, mezi kterýma bude malý věkový rozdíl. Přáli jsme si, aby si naše děti spolu hrály, aby si byly blízko. A co bude teď? Do háje! Koho mám obvinit, že za to může? Začala jsem mít výčitky. Byla jsem si jistá, že je to moje vina. Připadala jsem si neschopná. Nedokážu mít zdravé dítě, Dokáže to mít kdejaká taková a já??
Manžel se snažil tvářit se statečně, ale věděla jsem, že se taky bojí. Moc jsme o tom nemluvili. Každý jsme si brečeli potají, aby ho ten druhý neviděl. Přesvědčovali jsme se, že bude všechno v pořádku. Dneska ani nedokážu říct, jestli jsem tomu věřila. Ano, chtěla jsem tomu věřit, ale co když... Zakázala jsem si hledat jakékoliv informace. nepsala jsem do internetového vyhledavače diagnozu našeho miminka. Bála jsem se vědět víc, než co jsem věděla.
Paní doktorka v poradně byla moc milá. Říkala mi, že je dobře, že "TO" víme, že se lékaři na miminko připraví. Poslala mě ještě na poslední předporodní vyšetření, kde jsem se dozvěděla, že "TYHLE" děti bývají menší atd. Rozlítostnili mě věci, které bych normálně ani nezaregistrovala. Chtěla jsem ty označené papíry roztrhat a dělat, že je všechno ok.
Manžel byl u prvního porodu a nebyl to pro něj úplně ten zážitek, co si představoval, proto jsme se domluvili, že tentokrát nepůjde. Později v poradně mi paní doktorka řekla, že miminko mi snad jen ukážou a hned odvezou do kardiocentra. Byla jsem moc vděčná manželovi, že se nakonec rozhodl, že se mnou bude i u tohoto porodu. A ten pomalu začínal.