1. Část ..."na srdci se mi neco nezdá"....
2. Část "počkejte, najdu si kapesník."
Danik ma v srdíčku díry, ma srdíčko děrave jako cednik. V hlavě mi hucelo a moje mama plakala. Musela jsem to někomu říct, ale manželovi jsem to chtěla říct doma, až budeme spolu. Moje mama je fajn, máme dobrý vztah. Vím, ze to, co mě trápí ji mohu říct. Proto byla moji první volbou komu zavolat. Plakala a ja ji těšila, ze vsechno zvládneme.
Cesta autobusem byla nekonečna. Prala jsem si byt doma, ale zároveň kdekoli jinde. Seděla jsem hned za řidičem a pozorovala se v zrcadle. Nebyl na mě pravé nejhezčí pohled. Videla jsem ženu, jejiž obličej křičel bolesti, otekle oči a červený nos. Skoro jsem se lekla a rychle sklopila hlavu. Neustále jsem si prehravala, co mi řekl lékař v motole a snažila se vymyslet, jak co nejlíp manželovi všechno povím.
Už na mě nedočkáme čekal. Ja ale nemohla mluvit. Neslo to. Zhroutila jsem se na gauč a chtěla mluvit, ale nevydala jsem ani hlásku. Manžel na mě naléhal, abych mu už konečně řekla, co se děje. Začala jsem pomalu nejisté, stále doufajic, ze řeknu, ze je vsechno v poradku.
"Danik ma v srdíčku dírky a jen jednu chlopen. Operovat se to dá, ale nikdo nemůže dopředu říct, jestli bude danik v poradku. Možná z nej jen nebude vrcholový sportovec, možná nám umře, možná se stane cokoliv mezi tím. Musíme byt v pohodě. Teď v brisku mu je dobre, vsechno funguje jak ma. Musí vědět, ze ho máme rádi." Řekla jsem to vsechno? Pochopil to manžel? Proc nic neříká? "řekni neco!"
Neslo mluvit, nebylo co říct. Nebyli co říct nahlas, ale myšlenky byly šílené. Proc? Proc my? Proc naše dite? Do pr.dele proc? Musíme to vsechno zvládnout!
Večer to bylo ještě horší. Tma a ticho. Moje myšlenky mi vyskakovaly z hlavy a křičely. Myslela jsem, ze se zblázním, ze mi praskne hlava. Manžel mě objal. Uklidnila jsem se a začala plakat. Plakali jsme spolu. Říkala jsem si, kolik slz a bolesti se muze vlezt do téhle naši postele? Vejde se sem všechna naše bolest? Únavou a strachem jsem usla.