Prostemama | ..." Na srdci se mi něco nezdá"...

Touto větou začal nejhorší rok mého života. Není to tak, ze bych neměla komu se vypovídat. Naopak. Ale nevím, co říct, jak vlastně začít mluvit. Myšlenky a pocity jsou neuspořádané. Jako bych měla v hlavě tsunami. A když to někomu řeknu, pochopí mě? Nebudu divná nebo neřeknu něco, co jsem myslela úplně jinak, než jak jsem to vypustila z pusy? Zda se pro mě jednodušší psát na blog, než s někým mluvit. Mám deseti měsíčního syna Daniela, který se narodil s vrozenou vadou na srdci. Bylo mi to jasné v ten okamžik, kdy jsem ležela ve 20tt v ordinaci na lehátku a pan doktor se díval ultrazvukem dlouhou chvíli jen na srdíčko. Měla jsem TEN pocit, ze je něco špatně. I přesto, jsem se snažila sama sebe přesvědčit, ze je vsechno v pořádku. V tu chvíli se mi cely svět otočil vzhůru nohama. Proč někdo nepřišel a neřekl: " hele, stane se ti něco zlého. Neuvidíš v televizi, ze se někde někomu stalo něco špatného. Stane se to pravé tobě, příprav se na to." Ne, proste to přijde jako blesk z jasné oblohy. Ani ve filmu nás nikdo neupozorni na zlom v ději, to by pak přece nebylo ono, tak proč by to tak mělo byt v životě? Sestřička se mě ještě snažila utěšit, ze bude vsechno v pořádku. Bylo to od ni mile, i když jsme obě věděli, ze to v pořádku byt nemusí. Jako v tranzu jsem šla do čekárny, kde sedel manžel s rok a půl starou dcerou. Manžel se dmul pýchou, ze se mu povedl kluk a ja se chystala mu jeho radost zadupat do země tím, ze možná naše dite nebude zdravé. Plakali jsme oba, ale až venku za nemocnici. Nebyla to chvíle určena pro lidi v čekárně, ani na chodbě. Každy by se díval, ale nikdo nechápal. Možná by nás bylo někomu líto, ale stejně by na nás po minutě zapomněl a řešil svoje problémy. Další den jsem měla jít na kontrolu do Motola. Neměla jsem nejmenší představu, co jedna kontrola odstartuje. Říkala jsem si, ze další den nepůjdu do motola ale probudím se z blbyho snu. Vždyť ani nevím, kde nemocnice v Motole je, tak jak tam mužů jít na kontrolu?