Prostemama | První kolo máme v kapse

Část 1. ... " na srdci se mi neco nezdá"... Část 2. ... "Počkejte, vezmu si kapesník"... Část 3. Proc ja? Proc my? Hned následují den mě poslali do nemocnice na odběr plodové vody. Každé třetí dite s touto vadou ma Downův syndrom. Doma sbalit tašku a jít. Nebyl čas myslet. V hlavě hučení a prázdno. Věci se děly a ja se cítila jako bych šla ode zdi ke zdi. Od ničeho k ničemu. Od horšího k horšímu. Na pokoji jsme byly dvě těhotné. Na dalších pokojích byly ženy už po porodu s miminkama. Taky budu mít takové? Nebo ne? Nebo co bude? Chci jít domu! S druhou tehulkou, které hrozil předčasný porod jsme se tak nějak pochopily. Neslo to vysvětlit, moc jsme nemluvily, nemusely jsme, obě jsme věděly. Když jsem ležela na pod ultrazvukem, lékař se chystal na odběr vody, videla jsem to naše miminko. Tenkrát jsme si slíbili, ze budeme bojovat. V tu chvíli to začalo. Boj o zivot! " miminko nemá Downův syndrom ani žádný jiný", volala mi paní doktorka po týdnu. Přes slzy stesti, jsem ze sebe dostala je poděkování. První kolo máme v kapse. Dny utikaly. Zdálo se mi, ze se snažím vytlačit z hlavy to, ze miminko nebude zdravé. O jakem dítěti tady vlastně mluvím? Je porad v brisku, neviděla jsem ho, občas mě kopne, ale to je vsechno. Připadalo mi naprosto nemožné, ze by neco mohlo byt špatně. Dceři byl v té době rok a půl. Neměla jsem moc času odpočívat a ani přemýšlet. Vsechno kolem mě bylo uplne normální. Nic se nezměnilo. Dělali jsme stejně věci jako před návštěvou v motole. Vařilo se, uklizeci, chodilo na hřiště a bříško rostlo. Moc jsme se vsichni těšili, až se nám danecek narodí. Vnitřní hlas, který se ptal, co bude po porodu jsem vic a vic ignorovala. Neustálá jsem si říkala, ze to byl vsechno jen zlý sen, ze to proste není pravda, nemůže to byt pravda. Kdyby nebylo neco v poradku, tak se to musí nějak projevit, neco by se stalo, říkala jsem si. Nechtěla jsem se ani nikomu svěřovat. S čím taky? Vsechno je přece v poradku.