6. patro uzel D. Sestřička mi řekla, abych pockala v čekárně. Bylo tam par skříněk s obrazkama, které nakreslily deti, par plyšových hraček a malý stolecek s pastelkami. Poprvé jsem zalitovala, ze se mnou nešel manžel. Domluvili jsme se, ze bude lepší, když počká doma s dcerkou. Myslela jsem si, ze to zvládnu sama, ať už se dozvím cokoliv. Cesta, obrovská nemocnice, hledání uzlu D a nakonec velká prázdna čekárna mě poradně vykolejili.
"Dobrý den, pověste si kabát, zujte se a polozte se na lehátku." Kolik maminek už tu asi přede mnou leželo? Kolik z nich se dozvědělo, ze jejich miminko nebude zdravé? Konečně přišel pan doktor, zeptal se na par věci do anamnezy. Poté mi řekl, ze během vyšetření mi nebude nic říkat a ze vsechno probereme potom. V místnosti bylo mrtvolne ticho, jen hodiny na zdi vydávaly přesně ten zvuk při přetaceni, jako všechny hodiny v nemocnici. Pretacela se minuta po minutě a ja si prala byt úplně jinde.
"AVDC", řekl lékař nahlas a v té tiché ordinaci to bylo jako lavina. Lekla jsem se. Sestřička to zapsala do papíru. Co to muže znamenat? Každopádně neco našel, ale co? Zkratka, skvělý. A Vy Doktore Co?? Řeknete mi to? Nechápala jsem, jak mě mohlo pravé teď neco takového napadnout .
"Hotovo, prosím, pojďte se posadit." Tak jo, už je to jasny, kdyby byl nás chlapeček zdravý, pan doktor by se na mě usmál, popřál hodně zdravi a už bysme se neviděli. Vytáhla jsem kapesník a rovnou se rozplakala. Věděla jsem to. Lékař začal vysvětlovat o jakou vadu se jedna a jak je možné ji resit atd. "Je to moje chyba?", skočila jsem mu do řeči, to byla moje jediná myšlenka, nevnimala jsem, co říkal, myslela jsem jen na to, ze za to mužů ja! Přestal mluvit, podíval se na mě tak chápané, ze jsem začala plakat ještě vic a řekl, ze ne. V duchu jsem mu poděkovala, protože jsem konečně mohla začít poslouchat.
Zhroutila jsem se na židli v té čekárně. Začala jsem zhluboka dýchat, tělo se mi třáslo. Je to pravda, realita, už je to jistě. Co mám dělat? Manžel čeká na zavolání, nemám mu to říct až doma? Co mám teď dělat?